Pane, pojďme si hrát....

Sázka XX - Come On And Change 1/2

4. července 2008 v 10:14 | Black Summer |  Sázka
Omlouvám se. Strašně se omlouvám, že mi to tak dlouho trvalo a že dávám jen část příběhu, ale BS píše teď stále delší a delší kapitoly.
Vlastně je důvod, proč to dávám až teď.
Prostě. Nedokážu. Myslet. Na .Nic. Jiného. Než. Na. 23. 6.
Byl to nejlepší den mího života. Bylo to tak naprosto dokonalý, chtěla bych se z toho vypsat, napsat o tom, prostě...ale zas mi přijde, že...že by to znělo jako strašný vychloubání.
Takže fakt nevim, jestli mé dojmy popíšu nebo ne. Jestli chcete...
No. Tak tady máte to ,veledílo'.
A nemyslete si, že mě to baví :-D.

Stav Gerardovi mámy se nezměnil. Ještě stále se neprobudila, a sám Gerard vypadal vážně jinak než vesele, když se vrátil k autu a sesunul se na místo spolujezdce. Tentokrát jsem uznal, že bude lepší, když počkám tady, abych se vyhnul té příjemné paní u vchodu. Se sekajícím se hlasem mi vyprávěl o své návštěvě, a poznal jsem, že mu nebylo zrovna lépe. Hrozně rád bych něco udělal, abych mu pomohl…kdybych jen věděl, co…
Absolutně nic mě nenapadlo. Přitom jsem měl vždycky nějaké geniální nápady. Jen tentokrát, poprvé, kdy by se mi vlastně dobrý nápad hodil, neměl jsem žádný. Super.
Zkoušel jsem tedy, Gerarda jakž takž povzbudit, a přesvědčit ho o tom, že se jeho matka určitě brzo probudí.
,,Dej já prostě trochu času. Ona se probudí, a pak bude jako dřív.'', povzbuzoval jsem ho, ale Gerard jen zakroutil hlavou.
,,Ne, ona…'' na chvilku se zasekl a zíral na svá kolena. ,,Doktoři si myslí, že její mozek utrpí nějaké vady…aspoň…prostě by je divilo, kdyby to tak nebylo. Byla skoro….skoro 20 minut ji oživovali, a to…to se…'' Zasekl se, a viděl jsem, že bojuje o to, aby se držel.
Polknul jsem. To neznělo vůbec dobře. Moc jsem se v infarktech nevyznal, a taky ne v oživování, ale vypadalo to, že doktoři toho Gerardovi řekli docela dost. A ne zrovna pozitivní věci.
,,Ale…třeba se mýlí.'', zamumlal jsem pokusně, i když jsem věděl, že Gerard mi to věřit nebude. Dyť jsem ani sám nevěřil, a to bylo taky dost nemožné, protože, jak už jsem řekl, neměl tušení.
Gerard se na mě slabě usmál. ,,To…tomu nevěřím.'', řekl pak tiše a zase se podíval na svá kolena.
Chvilku vládlo nesnesitelné ticho, a nebyl jsem si jistý, jestli se teď má rozjet. Možná měl ten pohled na nemocnici na sobě něco deprimujícího - ta teorie se mi i celkem líbila, protože jsem si to vždycky myslel - a kdybych odsuď Gerarda dostal, třeba mu bude hned lépe. Zrovna jsem se rozhodl, že nastartuju, když najednou prolomil ticho.
,,Já…nemůžu si prostě představit, že je jiná. Že už nikdy nebude taková, jako vždy byla, že…nechci to tak v mé hlavě. Ona…ona si to přece nezasloužila, byla vždycky tak milý a ohleduplný člověk…proč se jí to muselo stát?'', zašeptal přiškrceně, a ty slzy jsem v jeho hlasu uplně slyšel.
Ne…prosím ne. Nemá přece plakat. Za prvé jsem vůbec neměl rád, když to dělal, bylo o hodně lepší, když se usmíval. I když to dělal velmi, velmi výjimečně v mé přítomnosti, a jak pěkně pak vypadal, toho jsem si všimnul.
A za druhé jsem neměl tušení, jak bych s tím měl zacházet. Co mám jako dělat, aby přestal plakat? Chtěl jsem hrozně moc něco udělat, ale nevěděl jsem prostě, co. V mé přítomnosti doteď vlastně skoro nikdo nebrečel, a velmi často jsem se setkával s výbuchy emocí.
Nejistě - tedy, spíš úplně přetížen situací - jsem Gerardovi opatrně položil ruku na rameno. Nevypadalo to, že by to nějak pomohlo, ale aspoň se nezachoval odtažitě.
Takový teplý pocit se šířil od mé ruky nahoru a putoval mým tělem, jako kdyby mi bylo teplo jen z toho, že se ho dotýkám. Což byla samozřejmě blbost. A představa. Ale stejně to bylo jiné než nepříjemné. Ale Gerard stejně nepřestal pofňukávat, což bylo vážně srdcetrhající.
,,Prosím, neplakej…jo?'', zkoušel jsem to zoufale a pohladil ho po rameni. Ta situace byla stejná, jako minule, když plakal. A ještě sem se nic nepřiučil. Asi budu potřebovat vážně doučování, jak někoho, koho máte rádi, nejlépe utěšit. Nějak to přece musí jít. Ale asi jsem v tom nebyl moc talentovaný , protože Gerard brečet nepřestával. Sakra. Nějak to přece musí jít! Nemohl jsem to snést, takhle ho vidět. Přece musí přestat plakat. Protože bych na konci začal brečet taky…
Moment. Brečet s ním? Teď to ale začlo .Já bych samozřejmě neplakal s ním. Nikdy. To by se mi nemohlo stát. Bylo mi jasné, že tímto Gerarda určitě neutiším. Musí mě napadnout něco lepšího. Ale CO?? Mezitím, co jsem nad tím dumal, byli všechny mé myšlenky zbytečné. Gerard se uklidnil sám od sebe, ovšem já si toho nevšimnul, protože jsem zíral ven v naději, že najdu něco, co mě odreaguje.
,,Je…je mi to líto.'', vytrhl mě jeho tichý hlas z myšlenek. Málem jsem sebou cuknul, ale naštěstí jsem se vas ovládnul a odtáhnul mou ruku zpět.
,,To je okay. Chápu to.'', slyšel jsem se odpovědět, bez toho, že bych nad tím nějak přemýšlel. Od kdy jsem byl tak chápající? Zatraceně, mohlo by to třeba přestat? Nebo mohl bych aspo%ň přestat si o tom lámat hlavu? To by pro začátek stačilo.
,,JE toho prostě moc…kdyby tady aspoň byl Mikey…''
Neodpověděl jsem mu, místo toho jsem nastartoval. Měl jsem pocit, že jsem ho s mím nápadem, dávat na něj pozor, neměl hned konfrontovat. Byl oby lepší, kdybych se prostě objevil každý den…jako dnes. Ale asi ne pokaždé s houskami, který jsem dělal já, protože ta noční služba se začala objevovat, tak že jsem musel potlačit zívnutí. Ale s koupenými. A kafem.
,,To zas bude dobrý.'', zamumlal jsem ,když jsem vypakovával. ,,Jsem si jistý.'' Zkoušel jsem znít přesvědčivě, ale byl jsem si jistý, že Gerard mi moc nevěřil. No aspoň jsem to zkoušel.
Zbytek týdne probíhal ve stejném rytmu. Měl jsem vážně pocit, že mě Gerard začal pomalu akceptovat, jo, že mě měl možná i trochu rád. A i když asi jen uplně malinko - poznal jsme to, a strašně moc mě to potěšilo.
Na druhou stranu jsem poznal, že mi to nestačilo. Neznal jsem tyto pocity, ale to neustále nutkání, dotknout se gerarda, objímat ho, a možná taky políbit, se s každou hodinou, kterou sem s ním byl, zvětšovalo. Hlavně protože se ke mně přestal chovat odtažitě a bavil se se mnou uplně normálně. Měli jsme dokonce i pár věcí společných, například podobný styl hudby. Byl jsem - mile řečeno - uplně vyšinutej, když jsem to zjistil. Gerard mou radost sice nechápal, ale stejně se usmál. Jako, tak opravdově. A já jsem se zase jednou zeptal sám sebe, proč to nemůže dělat častěji. Vypadal tak neuvěřitelně dobře, když to dělal, a musel jsem se kousnout do jazyka, abych to neřekl nahlas.
Normálně jsem používal každý kompliment, který by se mohl brát jako balení. Ale u Gerarda to bylo jiné. Měl jsem ten zvláštní pocit, že jsem v sobě našel novou stranu. A nebyl jsem si jistý, jestli sem tyto vlastnosti měl rád. Abych pravdu řekl, byl jsem extrémně nejistý. Mátlo mě, a taky ten fakt, že jsem už několik týdnů nepřehnul žádnýho cizího chlápka, co se ke mně ani nehodilo. Ale ani jsem k tomu necítil nutkání, a kdybych si měl vybrat mezi sexem s cizincem nebo rozhovorem s Gerardem, asi bych si vybral to poslední.
Tak.A ještě děkuju za všechny komentáře a speciálně peťulce :) že mě nepovažuje za stroj. Bud use snažit to sem házet častěji, dnes dám ještě ten druhej díl, pak jedu na tejden pryč, pak dám asi další a pak jedu na dva tejdny do francie....ale pak už budu tady, možná se uskuteční muj sen s pojedu na NĚ do Lipska. Ale prostě, mělo by to jít rychleji. Slibuju. A konečně se tam děje už i něco záživnýho, už to nejsou jen Frankovy kecy vo hovnech.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Simka Simka | E-mail | 4. července 2008 v 12:48 | Reagovat

Super!!!! Krsny diel, je to také, že to uvolnilo napätie, no strieda ho iné, no omnoho príjemnejšie.. x) skrátka skvelé. Mám prvý koment? Ak hej, som rada,,, ak aj nie, tak čo, zahojí sa xD

2 Elizabeth Way Elizabeth Way | Web | 4. července 2008 v 13:20 | Reagovat

Yeah, je to úžasný... jsem ráda že Frankie už není takový idiot... :-) Jinak moc chválím, je to fakt pěkný...:D

3 adriana adriana | 4. července 2008 v 15:07 | Reagovat

úžasný!!! A  klidně něco o 23.6. napiš, aspoň budu vědět jak si ostatní užívali, když jsem já seděla ve škole :-)

4 Swuppie Swuppie | 4. července 2008 v 16:26 | Reagovat

ach ach ach, konečně konečně... krasný díl :)

5 tess tess | Web | 4. července 2008 v 21:19 | Reagovat

díky za překlad :) jdi fakt skvělá..je to super díl..a fakt ti moc přeju, aby ti to Lipsko vyšlo ;) a užij si to ve Francii a všude :)

6 Matty Matty | 5. července 2008 v 9:46 | Reagovat

O lala jaq já ti gzáwidím já už pojedu leda do prdele teda né že by pro mě muj nadaewše milowaný Most byl prdel ale přece jen se nachází w té krásné české zemi XD jinaq já nemohla uwěřit swým očím když sem widěla že přibiyl další díl :) ale chápu tě nebo umim si předstawit sebe

7 Nancy Nancy | E-mail | 10. července 2008 v 11:11 | Reagovat

juchu čekání se vyplatilo..............uz se to začíná hejbat, teda myslím v tej story

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama