Pane, pojďme si hrát....

Sázka XVII - You Lost Your Throne

8. května 2008 v 11:46 | Black Summer |  Sázka
Nevěděl jsem, jak dlouho jsem už stál před nemocnicí, ale říkal jsem si, že to bylo až neuvěřitelně dlouho. Bylo to fakt vážný? Třeba…třeba to bylo tak hrozný, že Gerard taky dostal infarkt a teď taky ležel na stanici?

Ve stejnou chvíli sem si vynadal za ty hloupý myšlenky. Asi mi to připadalo jako celá věčnost a ve skutečnosti to bylo jen pár minut. Vůbec, proč jsem se o to zajímal?
Co sem tady vlastně dělal? Proč jsem nejel domů?
Zmateně jsem si prohrábnul vlasy. Měl jsem pocit, že jsem uplně ztrácel kontrolu. Nad mým chováním, ale i nad mými pocity. A vůbec se mi to nelíbilo, hlavně vzhledem tomu, že mi to nepřineslo ještě nic pozitivního.
Vynervovaně jsem potlačil tu myšlenku a místo toho jsem šel kolem auta, stále dokola, abych potlačil mou zase vznikající nejistotu. Neměl jsem tušení, co mě vlastně znervozňovalo, a ta myšlenka, že sem si vážně dělal starosti, mě jen znervózňovala. Frustrovaně jsem kopnul malý kamínek do strany, který mi ležel v cestě, a zase jsem se podíval na vstup do nemocnice. Gerard tam zůstal fakt zatraceně dlouho…Jestli bych se neměl…podívat? Jestli je všechno v pořádku? Ne, že by snad někde zkolaboval na chodbě a já si tady vystával důlek do země. Chvilku jsem bojoval sám se sebou, ale nakonec jsem se rozhodnul, že se podívám, co se děje. Aspoň bych mohl jít do vstupní haly. Pak bych měl stále příležitost se otočit.
Vydal jsem se na cestu skrz parkoviště. Sotva co jsem otevřel dveře do budovy a vešel jsem, praštil mě do nosu hned ten známý pach nemocnice. Nemohl jsem říct, jako co přesně voněl, ale to, že jsem ten pach neměl rád, jsem mohl říct hned. Když jsem si jednou jako malý kluk zlomil ruku, musel jsem do takové nemocnice. Bylo to příšerný, a nesnesitelně to smrdělo. Přesně jako tady.
,,Promiňte, ale můžu vám nějak pomoct?'', zazněl najednou neznámý hlas a vytrhl mě ze vzpomínek. Zmateně jsem se ohlédnul a zjistil, že jsem stále stál ve dveřích jako přirostlý. Rychle jsem vešel a zavřel za sebou dveře.
,,Já…ehm,jo'', odpověděl jsem nakonec, když jsem si všimnul ženy středního věku, která seděla za něčím typu přijímacího pultu. ,,Já musím nutně navštívit Mrs…'' Chvilku jsem přemýšlel, než jsem si vzpomněl na Gerardovo příjmení ,,Way.''
Se svraštělým čelem si mě přijímací paní prohlížela, když jsem se přiblížil.
,,Jste její příbuzný?'', zeptala se nadřazeně a pohledem znechuceně klouzala po mých roztáhlých džínech a úzký vršek. Skoro mě to vyděsilo, protože většinou se stával opak, když jsem byl mezi lidma.
,,Ne…jsme přátelé.'', odpověděl jsem krátce. To byla sice lež, ale musel jsem zjistit, jestli je všechno v pořádku.
,,Jste si jist?'', začala brblat ta babka a nevěřícně si mě prohlížela.
Naštvaně jsem se na ní koukal. ,,Ano. To, že možná nevypadám tak, jak by to odpovídalo vašim ideálním představám, neznamená, že nevím, kdo jsou moji přátelé.'', obořil jsem se na ni, že sebou vyděšeně cukla.
Očividně pochopila, že její odpudivé pohledy jsem nepřehlédl, a bylo jí to velmi nepříjemné, každopádně po mě zpoza klávesnice jejího počítače pokukovala a rychle něco vyťukávala.
,,Jaké je křestní jméno?'', zeptala se co nejneutrálněji a vzhlédla od obrazovky.
,,Jaký…křestní jméno?'', zeptal sem se iritovaně. Chtěla vědět moje křestní jméno?
,,Ten pacientky. Musím tady zadat celé jméno, abych vám mohla dát číslo pokoje.'', vysvětlila mi ta paní více méně mile.
Doprdele. Křestní jméno.
Odkud mám sakra vědět křestní jméno Gerardovi matky? Dyť jsem byl rád, že sem si vůbec vzpomněl na příjmení.
,,Eh - křestní jméno…Teda…jo…'' vydával sem ze sebe málo inteligentně.
,,Hey, Franku. Co tu děláš?'', vytrhl mě zě -tentokrát příjemný- hlas z rozhovoru.
Oddechl jsem si a otočil se. Můj pohled se přesně setkal s Gerardovím, který vypadal trochu víc okay než před půl hodinou. Nebo jak dlouho už byl tady vevnitř.
Nasadil jsem tak trochu křivý úsměv a rychle jsem se vzdaloval od recepce.
,,Říkal jsem si, že na tebe počkám vevnitř.'', odpověděl jsem nakonec Gerardův dotaz a šel pak dohromady s ním ven. Byl jsem rád, že už neplakal, vlastně velmi rád. A předpokládal jsem, že to je dobré znamení.
Mlčky jsme šli k autu, a vážně na mě působil, že mu je líp.
,,Jak se má tvoje máma?'', zeptal jsem se, po té co jsem nastartoval motor. Měl jsem pocit, že jsme měli takový druh klidu zbraní - jak dlouho vydrží, to byla otázka.
,,No…odpovídajíce situaci. Musela…být obživována a uměle dýchá.''
Chvilku mlčel, ale měl jsem pocit, že to ještě není všechno. Když po několika minutách stále nic neříkal, rozhodl jsem se, že změním téma.
,Nechceš jít po tom děsu na kafe?'', zeptal jsem se opatrně a vážně, člověk by tomu ani nevěřil, bez vedlejších myšlenek. Okay, bez neslušných vedlejších myšlenek.
Zvláštně se na mě ze strany podíval ,,S tebou?''
,,Je to jenom kafe. Neudělám ti nic hrozného. Ale pokud nechceš, tak ne'', odpověděl jsem mu. Ranilo mě to takovym divnym způsobem, že se mnou mluvil furt tak odmítavě. Dyť jsem se vážně snažil být milej. To jako fakt nedokázal ocenit?
,,Kafe by bylo fajn.''
Překvapeně jsem se na Gerarda rychle podíval, ale on jen tiše zíral z okna. Vnitřně se ve mně ale sváděl boj. Jedna strana, která se nehorázně těšila z toho, že se mnou Gerarard vážně půjde dobrovolně na kafe, a ta druhá strana, která tvrdě bojovala proti tomu, aby mě to tak nadchlo.
Ta poslední ale byla o dost menší.
Dál jsme oba dva mlčeli, taky když jsem zaparkoval v blízkosti Starbucksu. Stále mlčíce jsme šli vedle sebe ke vchodu. Gerard ke mně držel respektující bezpečný odstup, a snažil jsem se, abych na to příliš nereagoval, ale prostě být spokojený s tím, že se šel vůbec se mnou.
Po té, co jsem si koupil mého milovaného Caramel Macchiato a Gerard dvojité Espresso, sedli jsme si společně do dvou pohodlných křesel v zadním rohu kavárny. Chvilku jsme prostě oba dva byli v našich myšlenkách a občas jsme se napili našich nápojů. Rozhodl jsem se, že bude nejlepší, v tom Gerarda nevyrušovat. Asi toho bylo hodně - ne, určitě hodně moc - věcí, který musel řešit. Vlastní matka totiž není přeci denně odvážena do nemocnice.
Najednou prolomil Gerard slabým hláskem ticho. ,,Víš…vlastně sem dřív nikdy nepřemýšlel o tom, že moje máma prostě…že už tady nebude. Ona byla…'' Udělal přestávku, jakoby heldal vhodná slova, mezitím co zíral z okna.
Nemohl jsem mezitím můj - překvapený- pohled odtrhnout. To, co mi zrovna začal vyprávět, je hodně soukromé a vážně jsem se divil, že začal zrovna s takovým tématem. Mohl mluvit o tisících věcech, ale on si vybral to, které bych si na jeho místě určitě nevybral.
,,Vlastně byla vždycky tady…a ona - taky to nikdy nevypadalo tak, že už tu někdy prostě nebude. Myslím, že byla prostě vždycky fit než…doteď.''
Gerard se zase napil svého Espressa - jak tu věc do sebe dostával pro mě byla vážně hádanka. zaujatě jsem na něj zíral a přemýšlel jsem, jestli se vážně baví zrovna se mnou. Při normálních okolnostech bych to bral za samozřejmé, ale pomalu ale jistě sem začínal chápat, že jsem v Gerardově přítomnosti nemohl mluvit o ,normálním'. To by vícekrát dokázal, tím, že mě pořád dokola odmítal - jedna z věcí, kterou jsem dřív považoval za nemožnou.
,,Ona..ona se o mě a Mikeyho vždycky tak mile starala, a…dokázala, aby svět vždycky vypadal..no vždycky o něco líp.'' Jeho hlas se začal lehce třást a vnitřně se ve mně rozprostíral zase hluboký soucit. A navíc jsem si vnitřně kladl otázku, kdo je Mikey. Jeho bratr? Ale než jsem ho mohl přerušit, mluvil zase dál. ,,Vždycky jsem myslel…že bude vždycky tady, víš? Prostě…vždycky. A teď..teď už si tím nejsem tak jistý.'', zašeptal, upínal pohled na svůj Starbucks-hrnek. Jeho oči už se zase podezřele leskly, a v tu chvíli bych udělal všechno, aby nemusel plakat.
Zatraceně. Co se to se mnou sakra dělo? Pomalu mi to začalo přicházet - i když jsem si na to začal zvykat - takové až tajemné a strašidelné.
,,Proč ti to vlastně říkám?'', přišlo najednou od Gerarda, kterému asi zrovna došlo, jak hodně absurdní ta situace vlastně byla. Přeci jen nebylo vůbec dobré začat ke mně mluvit.
,,Já…já nevím.'', odpověděl jsem mu pravdivě. Přeci jen jsem si položil úplně stejnou otázku sám sobě.
Gerard se na mě chvilku díval, pak ale rychle otočil hlavu pryč a zíral zpět na svůj hrnek. ,,to je úplně absurdní'', zamumlal, než se na mě zase křivě podíval. Zůstal jsem, k mému velkému překvapení, zticha. Normálně bych k tomu přihodil nějaký debilní komentář.
Moment. Myslel jsem zrovna ,debilní' ? Debilní komentář? Dyť jsem doteď moje komentáře shledával za uplně geniální! Cítil jsem, že jsem nebyl daleko od toho, dosáhnout bodu, kdy bych úplně přestal chápat sám sebe. A to jen kvůli tomu, že mě nějakej chlap odmítal? Kurva.
Abych prostě nemusel nic říkat, dopil jsem moje kafe jedním tahem.
,,Třeba to ani není tak absurdní.'', odpověděl jsem přeci jen nakonec na Gerardovu poslední větu. A vlastně…myslím, že měl docela potřebu mluvit. A očividně sem mohl být někdo, kdo celkem dobře poslouchal. I když bych to nikdy nepovažoval za možné.
Chvilku jsme se na sebe prostě jen dívali. Málem mi to začalo být trochu nepříjemné. Nevěděl jsem proč, , dřív jsem nikdy neměl problém s tím, na někoho se dívat. Ale moje pojmy o normálním se trochu porušily. Gerardovi oči byli…prostě...wow.
Pak jsem to už prostě nevydržel a vyskočil jsem.
,,Ehm…mám tě teď dovézt domů?'', dostal jsem ze sebe a odvrátil jsem pohled. To by si člověk měl představit! JÁ jsem odvrátil pohled!
,,Jo, to by bylo fajn.'' Gerard odložil prázdný hrnek na stůl a zase jednou jsme se společně vydali na cestu k autu.
Ale tentokrát to bylo příjemné mlčení.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pájina pájina | Web | 8. května 2008 v 12:03 | Reagovat

čučim jak magor když jsem přídu a vidim další díl.. jupíí

2 chemicalsister chemicalsister | 8. května 2008 v 12:19 | Reagovat

juhuuu =)) dalsi diel úúúžane! =)

3 adriana adriana | 8. května 2008 v 12:47 | Reagovat

jó !další díl a chci zas další :-) ty jsi tak hodná že nám to překládáš :-)

4 hydrochloric acid hydrochloric acid | 8. května 2008 v 16:26 | Reagovat

waaaw to je krásne .. prosím další diel :)

5 kačka kačka | 8. května 2008 v 16:54 | Reagovat

um moje závislost!chci dááálxD

6 Elizabeth Way Elizabeth Way | Web | 9. května 2008 v 9:45 | Reagovat

Nádherný to je... fakt:) Akorát mi někdy příjde že Frank je takový malý pako:D

7 Mecki Mecki | Web | 9. května 2008 v 12:29 | Reagovat

AAa sqělé další díl, jupíííííííííí

8 Matty Matty | 9. května 2008 v 13:57 | Reagovat

Uááágh!Doufááám že bude Black Summer psát co nejrychleji a ty hezky překládat pže začínam pociťowat záwislost xD

9 FraGee FraGee | Web | 10. května 2008 v 10:33 | Reagovat

no konečně, to to ale trvalo, krása

10 tess tess | Web | 10. května 2008 v 20:04 | Reagovat

to je tak hrozně roztomilý jak se v sobě vůbec nevyzná :D :D ty si taaak hodná, že to překládáš :)

11 Smithc776 Smithc776 | E-mail | Web | 23. července 2014 v 2:13 | Reagovat

Hi, yup this post is truly fastidious and I have learned lot of things from it dgebfgdeegddkedd

12 Pharmd725 Pharmd725 | E-mail | Web | 23. července 2014 v 19:35 | Reagovat

Very nice site! <a href="http://opeaixy2.com/qsqsrta/1.html">cheap goods</a>

13 Pharmg561 Pharmg561 | E-mail | Web | 25. července 2014 v 2:15 | Reagovat

Very nice site! <a href="http://aieopxy2.com/osovqsv/1.html">cheap goods</a>

14 Pharmf635 Pharmf635 | E-mail | Web | 25. července 2014 v 2:19 | Reagovat

Very nice site! cheap goods http://aieopxy2.com/osovqsv/4.html

15 Pharmk108 Pharmk108 | E-mail | Web | 25. července 2014 v 2:21 | Reagovat

Very nice site!

16 viagra viagra | E-mail | Web | 26. července 2014 v 11:44 | Reagovat

Hello!

17 Smithb141 Smithb141 | E-mail | Web | 1. listopadu 2014 v 1:26 | Reagovat

I'm curious to uncover out what blog system youre employing? Im experiencing some small security troubles with my latest weblog and Id like to locate something more safeguarded. Do you've any recommendations? fdceedaabdacekad

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama