Pane, pojďme si hrát....

In the space - I

12. prosince 2007 v 20:26 | Miki |  In the space
Já vim, že je blbý začínat novej příběh, kdyžý nemám tři dopsaný, ale to prostě nešlo. Napadlo mě to a já se o to s vámi prostě musim podělitXD nebojte ale, další díly od rozepsaných píběhu zase napší, teď budu mít snad chvíli časXD
no a tak si tohle přečtěte a pamatujte, že vaše komenty jsou pro mě motorem abych psala další díly od povídek...papa:*

Nedávno mi zemřeli rodiče při autonehodě, sice se o mě až nějak horlivě nestarali, ale přece jen to byli rodiče.No a tato situace zapříčinila, že jsem se musel přestěhovat k jediné své příbuzné a to k babičce z otcovy strany. Bydlela na druhé straně států a to v Californii v LA, to město nenávidm stejně jako celou Californii, je to tam celý děsně snobský. A tam já teď budu muset bydlet u své babičky, která tam až přezpříliš zapadá.
Když jsem přiletěl, už na mě čekala na letišti, její čivava s ní. Upřímě, někde mi připadala jako Paris, po šedesáti letech.
"Ahoj broučku." Tohle oslovení jsem nenáviděl a asi proto, že ho používala hlavně ona.
"Ahoj babi." Řekl jsem rádoby mile a líbl ji na tvář.
"Je to strašná věc, ale neboj spolu to překonáme." Jo to sou ty její optimistický kecy.
Ještě něco mlela o tom, že děda, kdyby žil, tak by kvůli tomu už nežil a taky něco, jako že už mi zařídila školu. Moc jsem jí neposlouchal a radši ji následoval do auta.
Přijeli jsme k takové vetší vilce, kde babča přebývala od dědovy smrti sama. Vylezl jsem z auta a rozhlížel se po celkem klidné ulici, po které pobíhali jen nějaké děti. Je to jen pár let, co jsem si taky takhle hrával se svým nejlepším kamarádem Wilem, je mi totiž jen sedmnáct, nebo už?.Oni se pak odstěhovali a já už ho neviděl, zajímalo by mě, kde je mu konec.
"Tak poď šmudlo, ať tam nevystojíš dolík." Houkla na mě babča a já tedy poslušně vešel. Nebyl jsem tu asi dva roky, ale vůbec se to nezměnilo.
"Šmudlo, budeš bydlet, tam kde si vždycky měl svůj pokoj, když si tu u mě byl, ano?" Optala se a nadsvedla obočí.
"Ano babi a prosím, píště si odpusť toho šmudlu." Už jsem krapet pěnil z té její sladké řeči.
"Dobře zlatíčko." Zacukrovala a já měl husinu až v konečníku.
"Je mi sedmnáct, tak mi prosím neříkej, jako bych byl mimino." Okřikl jsem ji.
"No jo, ty jsi náš pan velkej viď a přitom jsi jako ustřelený kecky" Zasmála se já už vzdal jaký koliv pokus o to aby mě brala treochu vážně a radši jsem se odebral do svého pokoje. Nenávidim, když si někdo dělá srandu z mojí vejšky, za to nemůžu.
Můj pokoj byl pořád stejný, ale pár úprav by si zasloužil, proto jsem tam hned začal lepit plakáty svých oblíbených kapel. Za chvíli jsem s tím byl hotový a tak jsem začal vybalovat i další svoje věci. Netrvalo mi to zas tak dlouho a tam jsem si řekl, že když už tu budu muset bydlet, tak se tu porozhlédnu po okolí.
"Kam jdeš broučku?" Optala se babička a já zase začal pěnit.
"Ven, abych věděl, kde to vlastně budu bydlet, víš bábinko." Ona se jen usmála a kývla jako, že můžu.
Procházel jsem prázdnými ulicemi a pro sebe si zpíval Die Die My Darling od Misfits. Bylo tady vážně podezřele prázdno. Nakonec jsem zamířil do jedné docela zapadlé putiky, která na mě dělala dojem, že by tam mohli být i nějakí, možná normální, lidé. Když jsem večel, moc jich tam nebylo, ale přece se tam někdo našel. Sedlnul jsem si na barocou stoličku a objednal si jeno pivo.
Jen tak jsem ho ucucával a v tom někdo přišel. Nevěnoval jsem tomu dotyčnému pozornost, dokud si vedle mě nesedl a neobjedna si taky pivo. Když jsem se na něho podíval zatajil se mi dech, byl mi neuvěřitelně povědomý, černé rozcuchanější vlasy a velký a neuvěřitelně zelený oči, takhle vypadal jen jeden člověk kterýho jsem kdy za svůj život potkal. Nepokrytě jsem na něho zíral a on se na mě otočil, v tu chvíli mu spadla čelist a málem se polil pivem.
"Pořád stejný střevo viď wile?" Rozesmál jsem se a když on taky, byl jsem si jistý, ano potkal jsem svého ztracenho přítele (ste nečekali, že bude wil co??? ste mysleli Geeho, co??XD já sem svině, já vimXD).
"Franku, jsi to vážně ty?" Vydechl ohromeně Wil, když se přestal smát. Jen jsem kývl a objali jsme se. Tolik mi chyběl, už tři roky.
"A jak je to dlouho?" Optal se.
"Už tři roky Wile, tři..." Odpověděl jsem a zvážněl.
"Promiň Franku, já jsem chtěl, ale bylo to tak narychlo a rodiče mi nic neřekli a já prostě....neměl jse jak ti to říct, nebo tě kontaktovat. Promiň." Dal mi vysvětlení, toho jak zmizel z mého života a já ho nikdy už neviděl.
"A co ty tu vlastně děláš?" Změnil téma.
"Umřeli mi rodiče a tak tu bydlím u babičky, neska jsem sem přijel." Vysvětli jsem mu a zadíval jsem se do země.
"To je mi vážně líto Franku."
"No mě taky, ale když na to tak koukám, asi bych tě nepotkal. Sem strašně rád, že tě vidím." Bylo to jak z nějakého filmu, největší přátelé se potkají jen tak náhodou.
Dobu jsem si s Wilem povídal a zjistil jsem, že taky ještě chodí do školy, že měl holku, ale ta ho pak odkopla a prostě spoustu věcí a taky to, že jsme nejspíš pořád největší přátelé.
Když jsem přišel domů, měl jsem pořád tak dobrou náladu, že nai babiččino cukrování, mi nevadilo.
Zaplul jsem do svého pokoje a protože jsem byl tak strašně unavený, tak jsem si šel hned lehnout.
Usnul jsem docela tvrdě, ale pak mě probudily nějaké zvuky a záblesk světla. Zvedl jsem se na posteli a ve tmě uviděl jen nějakou pohybujcí se postavu. Myslel jsem si že je to lupič neno tak něco.
"Kdo ste a co chcete?" Vykřikl jsem do tmy a vylezl radši z postele pro přípat abych mohl utéct.
"Neboj se mě, nic ti neudělám, to se jen říká, že jsme zlí." Řekla ta postava ve tmě a blížila se ke mně. Začínal jsem mít strach, ale zároveň mě k oné osobě něco zvláštního táhlo. Měl krásný hlas, ano byl to nejspíš muž.
"Kurva kdo seš?" Už jsme docela histerčil a on už byl odemě jen asi půl metru a já mu konečně viděl do tváře, respektive jsem zpíš viděl jen jeho pronikavě zelené oči, které až nadpřirozeně zářili ve tmě.
"Říkej mi Gerard, pro dnešek volba padla na tebe." Nechápal jsem o čem mluví, ale byl jsem mírně zděšen. Pak se najednou rozsvítilo a já si ho mohl prohlédnout. Byl neuvěřitelně bílý a s tím kontrastovaly jeho uhlově černé vlasy a nadpřirozeně zelené oči. Byl vyšší než já, ale to je snad každý, a byl celý v černém a působil zvláštním dojmem.
"Jakto že se rozsvítilo?" Optal jsem se.
"Protože jsem to chtěl, abych si tě prohlédnul." Odpověděl jednoduše.
"Seš nějakej psychpat, nebo tak něco, že jo???" Říkal jsem s nepokrytým strachem v hlase.
"Ne Franku."
"Jak víš jak se jmenuju." Co je kurva zač? Bál jsme se jak malý dítě.
"Normálně a neboj se mě, nic ti neudělám, jen si uděláme malý výlet a promluvíme si spolu." Co to do píče plácá?
"Franku, já neplácám." Mi čte myšlenky??
"Ano." Tak to jsem byl uplně odrovnaný, když mi odpověděl na nevyřčenou otázku, jetli čte myšlenky.
"Tak pojď ven." Řekl a ukázal k oknu a já si teprve teď všiml, že je tam něco, co se vznášelo ve vzduchu a tak nějak to vypadalo jako ze strartracku.
"To je skrytá kamera, že jo?" Optal jsem se s nadělí.
"Ne, řekněme, že vy lidé tomu říkáte, únoc mimozemšťany. Nebo taky UFO." Vysvětlil mi a já stuhnul.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 W. W. | Web | 12. prosince 2007 v 21:50 | Reagovat

:-D :-D :-D Ou maj fakin gád. :-D

2 Elizabeth Way Elizabeth Way | Web | 13. prosince 2007 v 14:53 | Reagovat

Ježiši kriste.....UFO....no já mám dost!!!!! Takovej výtlem, až sem z toho poprskala monitor minerálkou....no ty vole tak to je nářez! XD

3 - - | 13. prosince 2007 v 17:59 | Reagovat

Gerard a ufo mno já z toho dostala slušnej záchvat XD!!!!

4 Miki Miki | E-mail | Web | 13. prosince 2007 v 18:28 | Reagovat

děkuju, děkuju, že vám to slouží tak jak sem myslela a to na zasmáníXD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama